Kassel na otočku: jeden den, pět hodin cesty a taška plná klubíček

Kassel na otočku: jak jsem si ukradla jeden den jen pro sebe (a pro tebe)

Pletýnko, musím ti vypovídat o jednom dni, na který jen tak nezapomenu. O dni, kdy jsem vstala opravdu brzy, ujela pět hodin cesty, přišla o řeč před jednou budovou a odvezla si tašku tak plnou, že jsem se bála otevřít peněženku a zjistit, kolik že jsem tam vlastně utratila :-).

Byla jsem v Kasselu. Na Wollfestivalu. A i když to byl výlet na jeden jediný den, na otočku, patří k tomu nejhezčímu, co jsem z cest za přízí kdy zažila.

Proč jen na otočku

Budu k tobě upřímná. Nejela jsem do Kasselu, protože bych chtěla klid a stihnout všechno. Jela jsem, protože jinak to nešlo.

Ten víkend totiž nebyl jen o přízích. Jsem i máma. A moje dcera měla zrovna mistrovství republiky ve veslování. Takže jsem jeden den musela být fanoušek na břehu, křičet, držet palce a být hrdá máma. A jen jeden jediný den mi zbyl na to, být pletýnka.

Tak jsem ho vzala celý. Od začátku do konce.

Sedm ráno, Praha, taška a parťák

Vyjížděla jsem z Prahy kolem sedmé ráno. Sama bych se na tak dlouhou cestu asi neodhodlala, ale nakonec jsem nemusela. Jel se mnou parťák, který mě v tom nechtěl nechat samotnou. Za to jsem byla ráda, protože pět hodin za volantem tam a pět zpátky, to už je pořádný kus cesty.

I když... pět hodin. Teoreticky. Prakticky se to trošku protáhlo, protože jsme třikrát zastavovali na kafe, protažení a čůrání. Však to znáš. Nemám ve zvyku uhánět přes půl Evropy jako o život. Cesta je taky součást výletu.

Přijeli jsme krátce po poledni a festival už byl v plném proudu.

„No do prčic, to je jako fakt tady?"

První, co mi vzalo dech, byla samotná budova. Kongresový palác v Kasselu. Pletýnko, to není hala. To je chrám. Kamenné sloupy, zlatý reliéf ve štítu, schodiště jak do divadla. Stála jsem před tím, koukala nahoru a v hlavě mi bylo jasno jen jedno: „No do prčic, to je jako fakt tady jo? Hustý."

A pak jsem vešla do dvora, kde to celé začínalo. Venku už stály stánky, a nejen s přízemi. Byly tam výrobky z nich, další rukodělné krásy, stánky s občerstvením. Neodpustila jsem si typický německý preclík, protože co by to bylo za výlet do Německa bez preclíku.

A uvnitř? Uvnitř na dvou patrech tolik klubíček, že jsem nevěděla, kam dřív koukat. Hotová nádhera.

Barvy, které jsem viděla na vlastní oči

Na veletrh jsem samozřejmě nejela naslepo. Měla jsem dopředu domluvených pár barvířek, se kterými jsem chtěla mluvit. Ale teprve tam, na místě, jsem se o jejich práci dozvěděla víc. A hlavně jsem ty barvy uviděla naživo, ne na obrazovce. To je rozdíl jako mezi fotkou dortu a tím, když do něj konečně kousneš.

U Funk Fibre mě dostala ponožkovka s kašmírem. Vzala jsem ji do ruky a na dotek byla prostě dokonalá. Tak dokonalá, že okouzlila nejen mě - na Alientu byla vyprodaná hned.

U Andrea loves Wolle mě zaujala jejich Balance, příze, která je celá přírodně odbouratelná. To mi přijde jako krásná myšlenka. S eukalyptovým vláknem zatím nemám vlastní zkušenosti, tak jsem sama zvědavá, jak se bude chovat na jehlicích. Ale právě proto to miluju, pořád je co objevovat.

U Das Mondschaf je neskutečná ta barevná škála. To je čirá slast pro oko. Stojíš před tím a jenom se kocháš, jak barva přechází do barvy.

A stánek Ann Riegler byl naproti tomu úplná oáza klidu. Barvy jemné, tiché, uklidňující. Krásné jinak než ty divoké, ale stejně tak k pomilování.

Za každým klubíčkem je člověk

Víš, co mě na těhle akcích baví ze všeho nejvíc? Že si můžu s barvířkami popovídat. Že vidím ty lidi za přízí.

Když ti ta holka u stánku začne vyprávět o svých klubíčkách, hned je vidět, že to není zboží. Je to kus jejího srdce. Vidíš na ní, jak to miluje, jak ji rozzáří, když se to někomu líbí. A není to jen o holkách. Byla tam spousta úchvatné práce žen i mužů, na kterých bylo poznat, že je jejich řemeslo doopravdy baví. Že těmi klubíčky žijí.

A přesně tohle ti pak chci předat dál. Ne jen přízi. Ten příběh, tu ruku, to srdce, co ji obarvilo.

Jak vybírám (a proč to není tak snadné, jak by se zdálo)

Tady se ti přiznám k jedné slabosti. Kdyby to šlo, utratila bych v Kasselu úplně všechno. I to, co nemám. Byla bych schopná tam prodat auto, jen abych si odvezla každé jedno klubíčko. Musela jsem se držet, věř mi, hodně jsem se držela.

Ale kdybych brala jen podle sebe, dovezla bych ti samou mintovou, modrou a duhovou. To jsou totiž barvy, které táhnou mě. Odvážné, výrazné, takové to WOW.

Jenže já vybírám pro tebe, ne pro sebe. A vkus máme každá jiný. Takže před každým nákupem jsem koukla do tašky, jestli tam už nemám něco hodně podobného. Schválně jsem brala i odstíny, které pro mě samotnou nejsou to největší WOW, protože vím, že pro tebe možná budou. Snažím se, aby to bylo pestré. Různé barvy, různé nálady, ať si každá pletýnka najde tu svou.

A držím se u toho nohama na zemi. Nenechám se unést jen tím, co miluju já.

Jestli mě z toho dne něco mrzí, tak jen to, že jsem nemohla zůstat dýl. Ale ani jedno klubíčko, které zůstalo na stánku, neoplakávám. To, co jsem přivezla, přivezla jsem s láskou a rozmyslem.

Veletrh, který netlačil na čas

A teď to, co mě překvapilo nejvíc a co znám jen z Kasselu.

Tenhle veletrh nebyl postavený na tom, že přijedeš, nakoupíš a jedeš. Byl postavený tak, aby ses tam zdržela. Aby sis to užila.

Byla tam sedátka a lehátka, kam sis mohla sednout s pletením. Popovídat s lidmi, kteří jsou naladění stejně jako ty. Dát si drink, vytáhnout jehlice a jen tak se kochat okolím. Pak se projít, kouknout na příze, promluvit s prodejci a zase se posadit. Nikdo na tebe netlačil. Z celého toho dne dýchala pohoda.

Úplně si dovedu představit, že tam strávím celý den. Klidně oba dva dny, co festival trvá. A ne jako Aliento, ne jako ta, co přijela nakoupit. Ale jako úplně obyčejná pletýnka, co si sedne s klubíčkem na klíně a nikam nespěchá.

Mrzí mě jen, že Kassel je určitě město, kde je spousta co vidět, a já z něj viděla úplnou prdlačku. Příště snad víc.

Kdybys mohla jet jen na jeden veletrh

Tak tě pošlu do Kasselu. Bez váhání.

Byl to zatím nejhezčí veletrh, na kterém jsem byla. A moc doufám, že mi to příští rok vyjde časově líp a budu tam moct zůstat dýl. Třeba se potkáme, ty a já, každá s jehlicemi a klubíčkem, někde na lehátku ve dvoře.

Než se tak stane, přivezla jsem kousek Kasselu za tebou. Ta klubíčka, nad kterými jsem u stánků stála a nemohla je pustit z ruky, jsou teď doma a čekají na tebe. Od každé barvy jich mám jen pár, tak jestli tě některá zavolá, neváhej dlouho.

Mrkni na ně, ať ti neuteče ta tvoje. 🧶